Slovo předsedy poroty

Městu Ústí nad Labem nic nechybí. Skoro. V divukrásné krajině, na křižovatce cest, v kontaktu se silným evropským sousedem, s mimořádnou průmyslovou tradicí. Dříve velmi bohaté, potenciálně stále bohaté. Ale něčím stále chudé. Bývalé bohatství se zrodilo z exploatace. Země i lidí. A bolševik, věděl, jak zabránit vzdoru: zaplatil dobře dělníky a horníky a jako v jediném krajském městě nezaložil universitu. Dosáhl toho, že historicky rostlá struktura města je poničená a sociální struktura deformovaná. A protože není záhadou, že kvalita města roste s kvalitou jeho obce, bylo jedním z prvotních cílů listopadové revoluce založení university, jako centra vzdělanosti a kultivace prostředí. Cíl byl naplněn měrou a rychlostí nebývalou, ale jen zčásti. Nebyl zhmotněn v silný kampus, respektive ve studentské město jako silnou čtvrť doplňující a obohacující různorodé spektrum stávajících i vznikajících městských čtvrtí a lokalit. Ale i to se stalo skutečností, kampus roste na původním místě krajské nemocnice, když tato se přemístila do pro ní vhodnější lokality. Teprve až v tomto bodě se objevil v oné pohádce mrak.

Reakce nové zástavby na zástavbu původní nenaplňovala výše zmíněnou premisu kultivace prostředí. To proto, že původní areál, jehož většina byla postavena ve třicátých letech podle projektu architekta Franze Josefa Arnolda v duchu tzv. Nové věcnosti, byl novým záměrem de facto zničen. Přitom šlo o destrukci jedné z nejmodernějších československých meziválečných urbanistických a architektonických koncepcí. Navíc v kontextu urbanistické regenerace a zoufale chybějících hodnotných staveb v rádoby sebevědomém krajském městě. Samozřejmě, že nebyla namístě úzkostlivá implantace vysoké školy do původního nemocničního provozu. Ale jistou povinností měla být poučená interpretace principů „dodnes“ mimořádného činu stavitelů nemocnice. To se nestalo. V rámci nového projektu byla mj. zbořena tzv. budova „A“, za jejíž vzácnost a případnou památkovou ochranu se postavila řada architektů, historiků a teoretiků. Do původního místa byla vložena nová, solidní, ale průměrná, urbanisticko-architektonická koncepce.

V této situaci vypsala universita soutěž na Centrum přírodovědných a technických oborů, respektive na zřejmě poslední objemově významným objekt areálu. Již to, že vypsala architektonickou soutěž ve městě, které na své veřejné projekty takové soutěže nevypisuje, je pozoruhodným činem. Nicméně, škola se postarala i o velmi úctyhodný průběh. Zajistila profesionální a profesionálně konající právnickou kancelář vykonávající funkci sekretáře poroty. Zajistila porotu složenou z obecně respektovaných odborníků, kteří jsou současně většinou i vysokoškolskými pedagogy. Zajistila vysoce erudovaného delegáta České komory architektů. Ale v první řadě prokázala svůj zájem a své úsilí velmi aktivní účastí vrcholných reprezentantů university. Zdá se to samozřejmé, ale běžné to zdaleka není. Jedině při naplnění všech těchto podmínek však lze provést kvalitní soutěž a dosíci hodnotných výsledků. A to se stalo.

Všech pět návrhů, které prošly do druhého kola, jsou mimořádné. Z jejich koncepcí i architektonických projevů je zřejmé, jak složité je nalézt soudobou formu vysoké školy, včetně provozních vazeb a postavení v rámci města. Od pavilónových typologií přes prostorové kompozice až po monobloky, vše, zdá se, je možné, vše funguje. Téměř každý z přístupů má však jisté, jakkoliv drobné nedostatky. Ať již v kontextu místa a města nebo v náročnosti provozu nebo například v nákladnosti stavby a její údržby. Vítězný projekt architektonické kanceláře Pelčák a Partner Architekti se jim víceméně vyhnul. Pět minut po dvanácté zachraňuje původní „arnoldovskou“ koncepci jak urbanistickým dotvořením areálu, tak ušlechtilou racionalistickou architekturou. Citlivá reflexe původních nemocničních monobloků v rámci osové kompozice a současně odkaz na cihlovou meziválečnou ústeckou architekturu ukotvuje nový objekt i celý kampus v místě i čase. Respektive: kampus je takto konečně znovuzcelený pomocí nadčasové „ústecké“ architektury. Přitom nejde v žádném případě o pouhou citaci, ale o sebevědomou soudobou interpretaci paměti místa a města. To vše při racionálním a logickém návrhu provozu školy a jejího zázemí a při vytvoření důstojného a současně dobře využitelného veřejného prostoru celého budoucího areálu. A v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že jde o významný příspěvek k dostavbě městské struktury. V místě vnitřní periferie města se udá výjimečný architektonický a urbanistický čin, akupunkturní iniciační zásah, který pomůže nastartovat kvalitativní rozvoj celé ho pásu podél Klíšské ulice.

Jako rodilý Ústečan, architekt, pedagog a předseda poroty velmi děkuji Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem za zorganizování této soutěže a držím palce při realizaci tohoto kvalitního projektu, ale i při projektu rozvoje celé školy a tím i jejího sídelního města.

Doc. Ing. arch. Jan Jehlík, 20. 9. 2015
vedoucí ústavu urbanismu
Fakulta architektury ČVUT